Jak si pejsek s kočičkou napsali pohádku

To se tak jednou pejsek s kočičkou chystali na kutě. Venku byla akorát taková ta správná tma, ve které se na stromě ani lísteček nepohne, ani měsíc nevykoukne a ani myška mezi trámy nezaškrábe.

„Řeknu ti, pejsku,“ povídá kočička, sotva se stulila do huňatého klubíčka, „nějak cítím, že nazamhouřím oka. Ony jsou někdy takové noci, kdy…“

„…chrrrrr,“ zaznělo z místa, kde se právě pejsek pohroužil do sna, ve kterém se procházel po voňavém trávníku, kde ale stébla trávy byla z kousků voňavé jemně zauzené slaniny a pejsek se mohl dosyta napást až k prasknutí.

„…komu já že to tady vlastně vyprávím,“ povzdychla si kočička a snažila se udržet očka alespoň trochu přivřená, jenže ono to nešlo. Pejsek ze sna mlaskal, jak si ve spánku pochutnával na té slanině a také něco neurčitě, ale spokojeně brumlal pod fousy.

„Někdy pomáhá, když se před spaním vypije hrnek vlažného mléka,“ vzpomněla si kočička a opatrně, aby nevzbudila pejska, se vydala do kuchyně. Jenže mléko z lednice bylo studené a tak jej kočička nechala na chvíli na stole, aby se trochu ohřálo. Jak tak čekala, zvedl se venku trochu vítr, rozkýval větve stromů a v mracích vyrobil štěrbinu akorát tak na to, aby měsíc mohl kalně posvítit dolů. Pohyblivé větve začaly na stěnu kuchyně házet stíny, ve kterých kočička vypozorovala tu rozevřenou vlčí tlamu, tu hejno myší nebo něco tak zlověstně vyceněného, až se jí z toho naježily všechny chlupy. Navzdory všemu ji to ale táhlo ven, chtěla být součástí té tajemné noční němohry, ve které, jak někde četla, se dokáží orientovat jen pouliční toulavé kočky.

I opatrně si odemkla, pootevřela dveře a skrz škvírku vystrčila jen hlavu. Okamžitě ucítila vlahý vánek, který přinášel neznámé vůně, jaké se venku linou jen v noci. A bylo to silné jako magnet a neodolatelné víc než myší svíčková. Jemná kočiččí ouška zachytila tajemné noční zvuky a natočila se tím správným směrem. V tu chvíli větřík zesílil, udělal „fijúúúú“, rychle proběhl celým domem až k pootevřenému oknu nad spícím pejskem a vzniklý průvan přibouchl dveře ložnice:

„Prásk!“ ozvalo se ztichlým domem, pejsek sebou škubl a úlekem se vymrštil z místa málem až ke stropu.

„Co je? Co se děje?“ vyštěkl polekaně a nechápavě zakroutil hlavou, protože slaninový sen se rozplynul a zbyla po něm jen plná huba slin. A k tomu všemu kočička nikde! Aby se mu tak někde v tom snu zaběhla!

„Kočičkóooo,“ zvolal pejsek, rychle se otřepal a najednou celý čilý seběhl až do předsíně, kde mezi dvěřmi seděla kočička a ještě pořád naslouchala neznámým nočním šelestům.

„Nemůžu spát,“ mňoukla jemně, když se zmatený pejsek posadil vedle ní, „poslouchej, ta noc tak zvláštně promlouvá. Žádná slova, ale ty stíny, vítr, pachy a spodní tóny. Všechno dohromady to ani nedokážu pojmenovat.

„Ale správní pejskové a kočičky v noci přece spí a netoulají se někde po zahradách a ulicích,“ broukl pejsek, kterému noc nepřipadala ničím zvláštní. Prostě úplně obyčejná tma, kterou je nejlépe celou prospat. „Jestli nemůžeš spát, budu ti něco hezkého vyprávět,“ navrhl po chvíli, „jen pojďme zase hezky do pelíšku.“ Vzal kočičku jemně za tlapku a odvedl ji do ložnice, kde skutečně vyprávěl o tom, co se mu tuhle zdálo a bylo to vyprávění uklidňující a voňavé, až z toho nakonec oba přece jen usnuli a spali až do rána.

„Pejsku, já mám nápad,“ probudila se kočička, sotva první ptáček zacvrlikal do ranního šera, „to bylo tak hezké, to tvoje noční vyprávění, že bych to chtěla poslouchat pořád. Víš, aby se mi zase dobře spalo. Musíme to zapsat a podle toho zápisu si to natočíme ve studiu, aby k nám ten příběh mohl hezky promlouvat třeba každý den.“

„Ve studiu,“ zafuněl rozespalý pejsek a namáhavě otevřel jedno oko, “ve studiu jsem nikdy nebyl moc dobrý. Nejlepší známka byla dvojka ze štěku. Čmuchání za tři a z aportu jsem dokonce dvakrát propadl. Tím bych se nerad chlubil…“

„Ale jdi ty,“ usmála se kočička, „tady nejde o tvoje známky ze psí školy. Myslím ve studiu rozhlasovém. Víš, mikrofony, sluchátka, zesilovače a všechna ta různá hejblata, aby vznikl zvukový záznam. Aby se ten tvůj hezký příběh mohl večer hezky poslouchat a hezky se při něm usínalo.

„Jo táaak,“ konečně pochopil pejsek, „ale to není jen tak. Už jsem jednou v takovém studiu byl a to jsme se ještě neznali. Tenkrát po mně chtěli, abych pro nějakou rozhlasovou hru zavyl. To víš, byl jsem mladý a tak jsem vyl jak na lesy. A musel jsem to několikrát opakovat, než byl pan režisér spokojený. A pak tam přišel pán s takovým hezkým huňatým hlasem a něco do stejného mikrofonu vyprávěl a pak se to různě upravovalo a míchalo, co si pamatuju. To není žádná legrace, taková práce ve studiu. A také to určitě nebude zadarmo…“

„Co ty bys pro svou kočičku neudělal,“ vyzývavě mňoukla kočička, „protože tvoje kočička ti právě teď jde udělat pořádnou snídani, aby se ti pak dobře psalo…“

Skutečně. Pejsek si s hezky plným žaludkem hezky sedl k psacímu stolu a přesně tak, jak to kdysi viděl u pana Čapka, začal svým pečlivým psím škrabopisem opisovat události ze svého slaninového snu, který před spaním převyprávěl kočičce. Trvalo mu to hezkých pár hodin, kdy se soustředěně s vyplazeným jazykem tvořil jednu větu za druhou, škrtal, přepisoval a hlavně se snažil na nic nezapomenout.

„Kočičko, poslouchej,“ zavolal, když měl hotovo a hezky si protáhl ztuhlá záda. Nejdříve počkal, až kočička zaujme stulenou naslouchací pozici a teprve pak hezky pomalu přečetl, co napsal. Kočička u toho čtení spokojeně předla a pomalinku se jí začala klížit očka a pejsek ji chvíli pozoroval a četl tišeji a tišeji, aby kočičku nerušil ze spánku. Když dočetl, kočička už byla hluboko v kočičích snech, kde myši rostly na stromech a na podzim hezky padaly zralé dolů, stačilo je jen sbírat…

Mezitím pejsek potichoučku vyběhl na zahradu, aby vyhrabal své psí poklady. A že jich za ta léta měl! Pak sedl k telefonu a začal hledat a shánět nějaké to studio, ve kterém by jim natočili jeho usínací příběh. Stálo ho to velké úsilí, ale nakonec se domluvil i s jedním pánem s krásně huňatým hlasem, který příběh do mikrofonu nejen přečte, ale také i zahraje. A že to je nějaké umění!

„Kočičko, dost lenošení, čekají na nás ve studiu, všechno už jsem domluvil,“ vzbudil kočičku a v duchu si jen tak pro sebe dodal, „prasknou na to sice všechny moje psí poklady, ale co už, však zase něco našetřím.“

Cestou do studia pejsek převyprávěl kočičce, co zjistil a co všechno je potřeba, aby taková pohádka do ouška mohla vzniknout:

„Tak především, kočičko, všichni lidé musejí mít čas a chuť to udělat. Pak je třeba zaplatit zálohu, protože provoz studia se vší tou nezbytnou elektronikou něco stojí. Pak musí pan umělec s huňatým hlasem pochopit, co se po něm chce, aby všechna slova, emoce i výrazy mohl přes hlasivky pustit do mikrofonu. Ještě k tomu přijde nějaká úplně jemňounká hudba a pak se všechno v počítači smíchá a náš příběh bude hotov. Pak doplatíme zbytek peněz a odneseme si pro sebe hezký usínací příběh.

„Jejda, pejsku,“ povídá na to kočička, „a máme my vůbec na zaplacení? Ani mě nenapadlo, že přijdou nějaké výdaje. No, přinejhorším bych mohla prodat tu trochu kočičího zlata, co mám po babičce…“

„Žádné strachy,“ vypjal hruď pejsek, „nějaké poklady jsem vyhrabal na zahradě, to musí stačit. Víš, kočičko, pro mě je důležité, aby se ti dobře usínalo, aby tě nezlákalo žádné vábení noci a všechny ty nástrahy kolem. To víš, když slunko nesvítí, mohou se v těch nejhlubších stínech dít různé věci. A navíc by mi samotnému bylo smutno.“

„Víš ty co,“ otřela se kočička pejskovi o rameno, „až to všechno natočíme a sestříháme a umixujeme a zaplatíme, tak bychom to měli oslavit. Nachystám na večeři slavnostní myšmaš se sýrem, najíme se a pak si celý příběh hezky v klidu poslechneme.“

„A já mám ještě další nápad,“ poškrábal se na ježaté hlavě pejsek, „když se nám příběh bude líbit, mohli bychom ho nabídnout i ostatním dobrým lidem, aby se jim dobře spalo. Víš, aby se při usínání usmívali, jako včera ty.“

„A třeba budeme mít pak dostatek peněz, abychom mohli tvořit další a další příběhy. To by bylo krásné, předávat je ostatním na dobrou noc, ty můj pejsku, vždyť jsme spolu toho tolik zažili….

„A později, až budeme slavní,“ přemýšlel nahlas pejsek, „tak bychom se pak spolu mohli i vzít, protože takové soužití na psí knížku, to mě taky trochu unavuje. Stala by se z tebe paní Pejsková. Ale nevím, jestli bys mě ještě chtěla, po všech těch letech…“

„Mňau,“ potvrdila jednoznačně kočička a oba hezky spolu zaklepali na dveře studia, kde se toho památného dne opravdu po mnoha a mnoha letech podařilo natočit jejich první novodobý huňatý a voňavý příběh.

 

Líbila se vám pohádka?

poslechtěnte si audio ochutnávku a kupte dětem na večer deset nových příběhů pejkska a kočičky 🙂

Spustit audio ochutnávku

o Zbrusu nové povídání o pejskovi a kočičce | Jak pejsek s kočičkou koukali do zrcadla

Chcete vědět, jak to bylo dál?

Nákupní pohádkový online košík

Kupte svým dětem 10 nových audio příběhů o Pejskovi a Kočičce
… zažijete s námi nová dobrodružství

Jak na to?

Jednoduše vyplňte váš e-mail a projděte jednoduchým nákupem. Po zaplacení vám do e-mailu přijdou přístupové údaje, pomocí nichž jednoduše odemknete příběhy na stránce „ZAKOUPENÉ POHÁDKY“ v horním menu.
Poté už můžete své pohádky poslouchat jak dlouho a jak často budete chtít 🙂

 

Prodejní formulář je vytvořen v systému SimpleShop.cz.